Zdrojová inteligence je nekonečně soběpodobná; odraz v pomyslném zrcadle sebereflexe automaticky zahrnuje jednu neviditelnou informaci navíc - to, že si to někdo uvědomuje. Aktivita vědomí je vždy originální; nikdy není pouhým geometrickým zopakováním předlohy, jak by se někdy napohled mohlo zdát (jinak řečeno, uniformita je pravým opakem jednoty).
Dané pravidlo se všesměrově multiplikuje a jelikož zdrojová inteligence má sebeobsažný charakter, jednotný zdroj všeho má nezbytně organickou povahu - je nekonečnou dřímající (latentně interagující) množinou jedinečnosti.
Množinu lze chápat jako soustavu (pohybujících se) částí i jako nerozdělenou (statickou) jednotku - má neurčitý, kvantový charakter. Je to natolik skutečné, natolik živé, že to nelze vymyslet; a vymyslet nelze jediné: mysl samotnou.
Je možné, že láska a mysl jsou totéž? Že všechno je totéž?
Realita, v její autentické podobě, je symbiotický organizmus. Vše je vztaženo k bodu neurčitosti - v kontextu celku existuje jako vlna, v kontextu části jako částice. Částice je individualizovaný projev; ultimátní individualizace zdrojové inteligence z principu není možná (zdroj je vlnícím se polem všemožnosti - živým světlem - tvořivým ohněm - zárodečnou prázdnotou - vědomím, myslí, snem nikoho).
Pokládat se za něco víc nebo míň, či stavět myšlenku jednoty do falešného světla jednostejnosti (uniformity), je výrazem té největší nevědomosti a sebeklamu. Jednota je symfonií rozmanitosti; v daném smyslu označení slovem dualita představuje pouze odlišný úhel pohledu: nerozdělenost není nerozdělitelnost, klíčem je společný nefyzický základ.
To, co nás všechny spojuje.
